THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Koncert v znamení slovensko-maďarskej vzájomnosti sa konal práve v čase vyostrených vzájomných medzištátnych vzťahov a jeho konanie potvrdzuje tvrdenia, že bariéry a konflikty sú len medzi hlupákmi a politikmi na oboch stranách. No ale prejdem radšej k veci. Ako prví vyšli na pódium Prešovčania CHIKI LIKI TU-A, s poriadnym, viac ako hodinovým meškaním. Neskorý začiatok sa ku koncu akcie negatívne odrazil na návštevnosti, no s prvými tónmi prešovských humoristov sa do sály nahrnul dav počítajúci do tristo hláv. Fanúšikovská základňa skupiny je minimálne v Košiciach početná a schopná aktívnej zábavy, čo sa prejavilo tak náladou v sále, ako aj riadnym kotlom pod pódiom. Dokonca skupine odpustili aj už tretí rok opakovaný ten istý repertoár, absenciu nových skladieb a viac menej aj nezmenené repliky a komentáre medzi songmi. CHIKI LIKI TU-A mám rád, chlapi hrajú kvalitnú muziku, inšpirovanú velikánmi PRIMUS, s výbornými recesistickými textami, no ich opakovanie sa už pomaličky začína nudiť. Aj napriek tomuto faktu som sa bavil a tešil z perfektných inštrumentálno-vokálnych výkonov skupiny. Okrem niektorých starších vecí („Kristína“, „Mám 25“), hrali hlavne z aktuálneho albumu „Dvojkilometrový jeleň“ a došlo aj na skladby, ktoré skupinu najviac preslávili („Laska moja de si“ a „Monte Carlo (...v šušťakoch )“). „Laska moja de si“ je hrozná skladba, ktorej úspech je takpovediac nevysvetliteľný a kľudne by som ju na koncerte oželel. Záver ich setu už tradične patril „metalovému“ songu, simulácii obrovského pódia a simulácii osemdesiattisícového publika... Aj napriek nedostatkom vynikajúce vystúpenie.
Po nie veľmi dlhej prestávke za zvukov intra vyšli na pódium budapeštianski zvukoví experimentátori MÁSFÉL a nastala apokalypsa. Neviem ako jednoducho slovami vyjadriť čo som počul a videl. Niekde sú MÁSFÉL popisovaní ako alternatíva, niekde ako drum & bass a inde zas ako funk. Dokonca som sa v súvislosti s nimi stretol aj so škatuľkou smooth jazz. Nebudem tu riešiť, kde je pravda, pretože tá je v ich prípade niekde vo hviezdach. Dychberúce výkony všetkých štyroch zúčastnených nedali zo začiatku preplnenej sále ani sekundu na oddych. Neskôr sa už prejavil na návštevnosti neskorší začiatok, keď ľudia začali odchádzať na posledné spoje, veď cez pracovný týždeň treba aj ráno vstávať, nie? Ani ja som nemohol ostať do konca, podľa tých, čo zostali sa končilo niekedy o polnoci. Škoda, v ten večer tešil som sa hlavne na MÁSFÉL, no kým som musel odísť videl som famózne vystúpenie. Zo štvorice hudobných mágov ma najviac zaujali Péter Sabák (basgitara) a Levente Lukács (klávesy a saxofón), ktorých hranie sa zo zvukmi ma privádzalo do vytrženia. Péter nahradil v zostave Jánosa Hegedusa (dnes MYSTER MÖBIUS) a môžem skonštatovať, že ide o viac, než adekvátnu náhradu. Výborne ovládanie basgitary a schopnosť vylúdiť zo svojho nástroja všakovaké zvuky boli doslova neuveriteľné. Levente zas prekvapoval publikum presne na stotiny sekundy použitými echami, delaymi a do dokonalosti dovedeným pohrávaním sa so zvukmi, melódiami a klavesovými plochami. Obaja nám, okrem krátkych komentárov, dokonca aj „zaspievali“. Výborné...
Takže ak odhliadnem od opakovania sa CHIKI LIKI TU-A, neskorého začiatku a toho, že som nevidel celý koncert MÁSFÉL, môžem skonštatovať, že po DOG EAT DOG som sa v tomto klube dočkal ďalšej hudobnej lahôdky svetovej kvality. Len tak ďalej.
Fotografie: Ivin
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.